skok na navigaci skok na obsah

Automodul.cz

Test: Na BMW M6 jsme projeli nejkrásnější cestu Rumunska

  10:05aktualizováno  10:05
Vyrážíme s úkolem dostat BMW M6 do Rumunska. Auto divize M Performance nezklamalo.

BMW M6 na cestě do Rumunska | foto:  Tomáš Kelement, SME.sk

Fotogalerie

Představte si, že za vámi přijde člověk z BMW a zeptá se, jestli byste nechtěli odvézt jejich momentálně nejrychlejší model divize M rumunským novinářům do Bukurešti. A že cestou nemáte zapomenout projet přes jednu z nejkrásnějších cest na světě, mnohým známou díky anglické relaci Top Gear.

Byl jsem už na mnoha prezentacích s mnoha pěknými cestami, ale věděl jsem, že tohle bude jiné. Budeme s kolegou celou cestu sami, bez dozoru přísných lidí z automobilky.

Nemáme žádný časový harmonogram, ani přesně stanovenou trasu. Nikdo nás nebude honit a můžeme jet kdy chceme a kam chceme. Musíme jen splnit termín odevzdání auta v rumunské centrále BMW.

S pocitem volnosti a svobody vyrážíme asi o dvě hodiny později, než jsme původně plánovali.

První den chceme dorazit do města Sibiu, vzdáleného necelých 50 kilometrů od cesty, která nás zajímá nejvíce.

Na maďarských dálnicích kromě obávaného přejezdu přes obchvat Budapešti, který je překvapivě prázdný, žádné větší zdržení nečekáme.

Otázkou je, jak na tom bude rumunská část cesty. Kolegové, kteří tuto trasu již absolvovali, nás totiž varovali před katastrofálním stavem tamních komunikací.

První zdržení přichází hned na hranicích. Celníkovi se zřejmě velmi nezamlouvá kombinace dvou Slováků v drahém a silném autě s rakouskými poznávacími značkami. Na pár minut odchází do budky s našimi doklady.

Když se vrací, kolegovi něco velmi důrazně vysvětluje, přičemž mu před očima mívá technickým průkazem.

Nakonec mu ale doklady vrátil a kolega si se smíchem sedá zpět za volant. Celník totiž vyzvídal, co to máme za auto.

Když se dozvěděl, že má 560 koní, papíry nám chtěl vrátit pouze pod podmínkou, že z celnice odejdeme nejhlučněji, jak se jen dá. Dokonce, dočasně uzavírá celý pruh jen pro nás a ukazuje, abychom ještě couvli.

Chtěli jsme ještě na celnici zaplatit silniční poplatky. Ale kdo by neposlechl příkaz policisty, viďte ?

Hranice opouštíme rychleji, než po vykradení banky.

Zastavujeme hned při prvních unimobuňkách, kde je možné zaplatit poplatky.

Jeden ze skupinky oblévá půllitrovkou "jarové" vody naše okno a utírá ho špinavou kuchyňskou houbou. Druhý v tomtéž momentě přiskočí k otevřenému oknu a začíná odlepovat slovinskou dálniční nálepku se slovy, že si ji od nás koupí.

Další nabízí jakýsi zvláštní stoleček zbitý z dřevotřískových desek. To vše trvalo jen chvíli, dokud šel můj spolucestující zaplatit potřebné poplatky.

Rumunskou část cesty sadám za volant já, kousek za hranicemi. Se strachem o auto po výstrahách o kvalitě silnic jdu sice na hranici povolených rychlostí, ale na rumunské poměry to je zjevně málo. Předbíhají mě dokonce i dodávky.

I tak jsme ale nakonec všichni skončili v dlouhé zácpě na obchvatu města Arad. Po desítkách minut konečně vyrážíme na krásnou cestu vedoucí přes město Deva do Sibiu.

S povrchem silnic to není tak zlé

Jezdíme po povrchu, na kterém by se mohli silničáři ​​učit, jak má vypadat cesta první třídy. A ty zatáčky. S ideálním poloměrem, pospojovány akorát dlouhými rovinkami a dobrým výhledem, aby se dalo bez problémů předjíždět.

Na takových cestách a takovémto autě dálnice rozhodně nechybí.

M6 funguje skoro jako teleport. Stisknete plyn a auto, které bylo před vámi, je hned kdesi v dálce.

Škoda jen velkého množství vesnic. Domácí ale nevypadají, že by pro ně tabule značící začátek obce znamenaly i něco jiného, než informaci, kde se právě nacházejí. Co jsme předjeli mimo obec, nás totiž vždy ve vesnici dojíždí.

Do Sibiu nakonec přijíždíme až v noci. Původní plán vyrazit opět na cestu brzy ráno, abychom stihli pro focení východ slunce, padá. Musíme se alespoň trochu vyspat.

Nakonec odcházíme z hotelu o sedmé. Cestou ještě tankujeme a směřujeme k hlavnímu cíli našeho výletu. Ne, nemyslím Bukurešť, kde máme vrátit auto.

Naším cílem je průsmyk Transfagarasan, díky kterému nás na tuto cestu nemuseli dlouho přesvědčovat. Nejdřív ho ale musíme najít.

Navigace velmi nepomáhá. Název průsmyku jí nic neříká. Možných cest nabízí mnoho a klikatě vypadají všechny. Až na tu přes obec Fagaras, což nám velmi nesedí.

Naštěstí cestou k Fagarasu spatříme odbočku s vytouženým názvem. Odbočujeme směrem na kopec, vypadá to nadějně.

Splnil se nám motoristický sen

Už začátek cesty v lese je úžasný. Povrch je stále dost kvalitní.

Výhled na silnici je trochu horší, ale čím výše stoupáme famózní zatáčkami, tím stromů ubývá a zážitek stupňuje. Dokud nedorazíme na zcela otevřenou plochu přímo pod horou, s výhledem jako z pohádky.

Před námi se až po skoro úplný vrch kopce vine cesta ve skalnatém masivu. Vypadá, jakoby ji ani nevytvořil člověk. Je 8 hodin ráno a jsme zde téměř úplně sami.

Přes vrchol se líně přelévá oblak, na svazích se pasou ovce a my máme pocit, že jsme objevili ráj. Souhra počasí, podmínek, které zde vládnou a auta, na kterém přicházíme, se ani jinak nazvat nedají.

Hned zapomínám na to, že jsem chtěl brzy ráno fotit a nejdříve vyrážíme projet se.

Vyjíždíme úplně nahoru, kde nás překvapí poměrně velký ruch. Jako u stánků na tržišti Miletička v Bratislavě. Nabídka zboží není velmi pestrá, vidíme klobásy, maso, kožešiny.

Před tunelem vedoucím na druhou stranu kopce se otáčíme a jdeme zpět. A opakujeme to se střídáním za volantem hned několikrát.

Samotná jízda přes Transfagarasan není až takovým zážitkem, jak jsem čekal. Rovinka, ostrá zatáčka, rovinka a ostrá zatáčka, rovinka.

Cesta s rozmanitějšími zatáčkami, kterou jsme sem přijížděli, seděla BMW M6 podstatně lépe. Přesto nás jízda baví. Zejména díky úžasnému výhledu.

Scenérie nás uchvátila natolik, že jsme měli co dělat, abychom ubrzdili před ovcemi křižujícími cestu. Alespoň mám konečně příležitost si něco vyfotit, neboť toto vypadá na dlouho.

Když poslední ovce opouští líně asfalt, pokračujeme. Pouze občas zastavíme, abychom si cvakli auto, nebo se jen zkrátka pokochali.

Aut na silnici ale pomalu přibývá a nás začíná zajímat, zda je i druhá strana kopce taková úchvatná.

Je. Sice s horším výhledem, ale o to zajímavějšími cestami. Jsou širší a mnohem různorodější, zatáčky mají různé poloměry a poskládány jsou za sebou skoro jako na okruhu, tak, jak tvrdili v Top Gear.

V BMW M odvedli skvělou práci, M6 tu funguje úžasně.

Dvouspojková převodovka řadí s razancí sekvenčního manuálu, brzdy zvládá nekonečné klesání bez jediného náznaku zaváhání. A když se otáčíme zpět, dvakrát turbem dopovaný osmiválec se i přes skoro dvě tuny které musí s sebou táhnout, drápe nahoru, jakoby tam ani žádný kopec nebyl.

Tak jako všechny hezké věci, i toto jednou muselo mít svůj konec. Termín vrácení se nezadržitelně blíží a my se musíme vydat do Bukurešti.

Hned za Transfagarašským průsmykem konečně chápeme, o jakých špatných cestách naši kolegové říkali.

Škoda rozbitého povrchu, mnohé z nich měly potenciál být pěkným rozloučením s Rumunskem a M6. Přesto si nás tamní cesty získaly a určitě stojí za návštěvu.

Článek publikujeme ve spolupráci s auto.sme.sk

 

Najdete na iDNES.cz

technická podpora: +420 734 517 369, eduard.vachovec@automodul.cz
AutoModul.cz | obchod@automodul.cz